Poslední roky se stále častěji přistihuji při tom, že se dívám kolem sebe a vnímám zvláštní napětí. Je to takové “ticho” unavených lidí, kteří fungují, ale nežijí. Kteří vstávají, plní povinnosti, odškrtávají úkoly, starají se o všechny okolo – a sami na sebe jim nezbývá vůbec nic. naložili si toho příliš. Když se jich zeptáte - “proč sis toho dala tolik za úkol?” Odpoví: “protože to nikdo jiný neudělá.” Ve skutečnosti jde spíše o to, že od okolí potřebují uznání a ocenění. A také jsou dost často perfekcionistky, takže mají pocit, že to udělají lépe, než ostatní a nebo, že když to neudělají, že by to nebylo dost dobré a dostačující. Tento typ myšlení je to první, co bude potřeba opravdu změnit.
Většinová společnost dnes žije v neustálém tlaku. Z práce do práce, z úkolu do úkolu. Lidé jsou zahlcení, unavení, často podráždění, a přesto mají pocit, že si nemohou dovolit zpomalit. Není čas na odpočinek, na partnerský rozhovor, na rodinu. A není čas na ticho a na sebe.
Když se nad tím zamyslíme, mizí i malé domácí rituály, které dříve přirozeně držely rodiny pohromadě. Společné kafe po práci, kdy se člověk opravdu zeptal, jak se ten druhý má. Společná příprava večeře, u které se povídalo. Nedělní odpoledne u deskové hry nebo jen tak u stolu. Tyto drobnosti dnes často ustupují únavě a pocitu, že „už nemám energii“.
Není čas přemýšlet nad tím, co jíme, jak jíme a proč jíme. Není čas si všimnout, že tělo už dlouho vysílá signály, že něco není v rovnováze. Bolesti, únava, nespavost, hormonální potíže nebo opakované nemoci bereme jako nutnou daň za životní tempo. Není čas uklidit doma, natož se zastavit a podívat se, co všechno si neseme uvnitř sebe.
Velká část lidí chodí do práce hlavně proto, aby zaplatila účty. Jen málokdo chodí do práce s pocitem, že dělá něco, co ho skutečně těší, naplňuje a dává mu smysl. A přitom někdy stačí položit si zdánlivě jednoduchou, ale velmi nepohodlnou otázku:
“Jak je možné, že pracuji tolik hodin a přesto nemám pocit hojnosti – ani finanční, ani životní?”
Před třemi lety jsem si tuto otázku položila i já. Nebyla to otázka lehká, ale byla upřímná. A právě upřímnost k sobě samé je často prvním krokem ke změně. Odpověď jsem našla a dnes vím, že jiná cesta existuje. Možná ji společně dokážeme najít i pro tebe.
Mnoho lidí tráví pět dní v týdnu zavřených mezi čtyřmi stěnami, často bez denního světla. Když je toho příliš, tělo si o pauzu řekne samo. Ne slovy, ale nemocí. V rodinách pak často sleduji opakující se scénář – nejprve onemocní jedno dítě, pak druhé, potom maminka. Tři týdny života jsou pryč. A když se to zopakuje dvakrát nebo třikrát do roka, začne se vynořovat otázka, zda by to přece jen nešlo jinak.
Často slyším, že by pomohl lepší diář nebo lepší organizace času. Jenže když se do diářů podívám, vidím v nich především povinnosti. Schůzky. Termíny. Úkoly. A téměř žádný prostor pro odpočinek, vztahy, radost nebo ticho. Jako by na tyto věci už ani nebylo místo.
Další oblastí, která bývá velmi oslabená, je komunikace a dohody. V mnoha domácnostech lidé fungují spíše ze setrvačnosti než z vědomé domluvy. Nemají energii plánovat, mluvit o potřebách nebo nastavovat hranice. Vzniká chaos, ve kterém nikdo nemá čas ani sílu – a léta nenápadně utíkají. Často připomínám ženám na terapiích - “jinak bys měla fungovat ve 30, ve 40 a jinak v 50 letech a to zcela od základu. Zapomněla jsi, že už ti není 30.
Tvé tělo se mění, má jiné potřeby a rytmy, je třeba se na ně naladit a vydat se novou cestou, abys to ve zdraví prožila.”
Do mé poradny často přicházejí ženy, které cítí, že by měly něco změnit.
Více se věnovat sobě, svému tělu, svým potřebám. Jenže místo toho dál dohánějí povinnosti, starají se o domácnost, dávají všechnu energii dětem nebo dalším lidem. Velkým strašákem je pro ně představa, že by nebyly dost dobré matky, že by dětem nedaly dobrý příklad nebo že by jednou slyšely výčitku, že na ně neměly čas.
Jenže žít v neustálém vyčerpání není dobrý příklad. Ani pro děti, ani pro nás samotné.
Tato úvaha není o tom odejít z práce, i když někdy by změna prostředí byla na místě. Je spíše o zastavení a o poctivém pohledu na vlastní život. O otázce, na kolik procent dnes opravdu žiji svůj potenciál. O tom, proč je v mém životě tak málo radosti, lehkosti, tvořivosti a obyčejné legrace.
Už tuto sobotu budu ve výcviku holistické metody Fen kineziologie Esence připravovat pokročilé terapeutky na to, aby dokázaly lidem pomoci tyto oblasti pojmenovat. Požádat o pomoc není selhání. Někdy je jednodušší hledat odpovědi ve společnosti někoho, kdo nás dokáže držet, podpořit a nabídnout nadhled, který si sami v každodenním shonu neumíme dopřát.
Práce se zahlcenými klientkami má u mě jasnou strukturu. Nejprve se díváme na celý jejich životní obraz, bez hodnocení a tlaku. Poté vytváříme plán a začínáme u těla. Protože pokud se cítíme zahlcení v životě, je to vždy zapsané i v našich buňkách a orgánech. Tělo potřebuje restart. Restart přináší změnu, zastavení a příliv nové inspirace i energie.
Jakmile se obnoví energie v těle, mění se i myšlení. Najednou se objevují nové nápady, větší nadhled a chuť ke změně. Často přirozeně přichází i potřeba úklidu – nejen v sobě, ale i doma. Ve skříních, šuplících a postupně i ve vztazích. Odcházejí věci i lidé, kteří už s námi neladí.
Následuje změna stravování, velmi pozvolná a přirozená. Jakmile se tělo pročistí a zklidní, samo si začne říkat o to, co mu prospívá. A s tím se mění i emoce a myšlení. Na takto postaveném základu se pak mnohem snáz nastavují dohody, hranice a organizace času.
Změna je proces. Potřebuje čas, aby zakořenila. Ale právě díky tomu je trvalá.
Život je krásný. Jen jsme na něj zapomněli mít čas. Možná je právě teď ten správný okamžik vystoupit z krysího závodu, nadechnout se a znovu převzít řízení svého života do vlastních rukou.
Už od srpna se můžete těšit na devítiměsíční cyklus “Esenciální ženský kruh bezpečí”, kde se v Brně a v komorním počtu budeme zabývat jemným provázáním a láskyplnou podporou žen od 38 let věku, které nechtějí být na změnu samy a ocení podporu a inspiraci. Vítány jsou ženy, které chtějí růst, zrát a znovu se zamilovat do svého života, do svého těla a najít si vztah k vyšším zákonitostem, které přesahují lidský život. Už během února na mém webu najdete více informací.
Těším se na ženské sdílení, ženskou sounáležitost, podporu a ženskou sílu.
S láskou Natália
